„A tak se lev zamiloval do jehňátka“… „To je ale hloupé jehňátko,“ povzdechla jsem si. „To je ale šílený, masochistický lev.“

Poznáte, ze které knihy citát pochází? Asi ano, ale pokud náhodou ne, měli byste si rychle doplnit vzdělání, jde o úryvek z „upírské romance pro mladé čtenáře“, ságy Stmívání od Stephenie Meyerové, která si od vydání prvního dílu v roce 2005 získala celosvětovou popularitu i velký komerční úspěch. Konkrétně jde o část proslulé 13. kapitoly, kterou autorka napsala jako první a která prý vznikla na základě snu, od něhož se pak dále odvíjel celý příběh. Jak se konstatuje v knize Stmívání = Twilight saga : kompletní ilustrovaný průvodce, myšlenka, kterou to všechno začalo, napadla Meyerovou ve snu, „což je způsob, jak vzniklo mnoho uměleckých děl“. Autor průvodce Mark Cotta Vaz pak vyjmenovává podobné příklady: Frankenstein vznikl v mrákotném stavu devatenáctileté Marry Shelleyové, z hrůzného snu, který pak Stevenson popsal jako „pěkný strašidelný příběh“ a na jeho základě měl napsat Podivný případ doktora Jekylla a pana Hyda; jako příbuzné dílo je jmenován je také Stokerův Dracula. Přiřazením k těmto dílům se autor zřejmě snaží naznačit, že Meyerová je stejně významnou autorkou jako jmenovaní spisovatelé a její kniha se rovněž stane klasikou, jež přetrvá věky. Podle mne to není příliš pravděpodobné, ale asi nemá příliš cenu tuto otázku nyní řešit. Zajímavější je ale podle mne otázka, proč jsou v dnešní populární kultuře upíři tak oblíbení a nakolik dnešní představy o těchto bytostech odpovídají tradičním lidovým představám.

Na poslední otázku je odpověď zřejmě jednoduchá a krátká: podle slavisty Giuseppa Maiella, autora knihy Vampyrismus v kulturních dějinách Evropy, upír středoevropského a východoevropského venkova vypadal podstatně jinak než model z románů 19. století. A kromě toho, zatímco aristokraté a sečtělé dámy se oddávali hororové literatuře, aby unikli nudě svého pohodlného života, většina venkovanů, jež byla daleko méně ovlivněna racionalismem než vzdělané vrstvy, považovala existenci upírů za reálný fakt. Jak uvádí britská folkloristka Jacqueline Simpson, první evropští upíři nebyli šlechtici, ale obyčejní venkované. Nevypadali jako vznešení gentlemani v černých pláštích nebo svůdné ženy ve večerních toaletách. Vypadali jako to, co byli – jako mrtvoly. Přesněji řečeno, jako mrtvoly, které byly pohřbeny dost dlouho na to, aby se začaly rozkládat, ale ne dost dlouho na to, aby se změnily v úhledně vybělené kostry.

Totéž konstatují i další autoři, podle Boba Currana žádná z dnešních představ o upírech nenese příliš podobnosti s původními upírskými pověrami, většina naší takzvané „znalosti“ o upírech podle něj čerpá ze dvou zdrojů: z románu Dracula (1897) od Brama Stokera (1847–1912) a z Hollywoodu, který ale „z velké části vytvářel svá zobrazení podle Stokerova románu“. ¹ Daniel Farson píše ve Stokerově biografii, že Stoker „ve svém románu soustředil ta nejzajímavější témata a prezentoval je působivějším způsobem, než se to kdy podařilo komukoli před ním“. Jinou knihu jako určující vypichují ještě Ditte a Giovanni Bandini(ovi) ve své Knize upírů, totiž Interview s upírem od Anne Riceové. Ta prý svými románovými postavami Louise a Lestata vytvořila „nový typ upíra, který jako jediný možný zná patrně většina Američanů a mnoho mladších Evropanů“. Zapomenout bychom ale neměli ani na Johna Polidoriho, v jehož povídce Vampýr (1819) se poprvé vyskytuje elegantní aristokratický upír. Zato právě Stoker dal podle Maiella klasickou podobu představě, že se upíři neodrážejí v zrcadle: „Ucítil jsem na rameni ruku a zaslechl hraběte, jak mi říká ,Dobré jitro’. Trhl jsem sebou, protože mě překvapilo, že ho nevidím – vždyť v zrcadle se odrážel celý pokoj za mnou. Jak jsem sebou škubl, slabě jsem se řízl, ale v tom okamžiku jsem si toho nevšiml. Poděkoval jsem hraběti za pozdrav a obrátil jsem se zpět k zrcadlu, abych se přesvědčil o svém omylu. Tentokráte už nemohlo jít o omyl, vždyť ten člověk stál těsně u mne a já ho mohl vidět přes rameno. Ale v zrcadle jeho obraz nebyl!“ Jedním ze zdrojů, ze kterých Stoker mohl čerpat, mohl být, jak připomíná Daniel Farson, text Karpatský vampýr od Alexandra Dumase staršího z roku 1849, v němž upír nevrhá stín.² Podle Giuseppa Maiella se přitom „ve skutečnosti“ – stejně jako třeba v případě baziliška – i tyto bytosti měly vylekat svým obrazem v zrcadle: jedním ze způsobů obrany před upíry a morami tak bylo položit zrcadlo na hruď předpokládané oběti. Hostinské pokoje v údolí Muru ve Štýrsku mívaly v 19. století jako součást vybavení tzv. Trudenspiegel, tj. tři zrcadla osvětlená svíčkami. Mora se v noci měla vyděsit svého trojnásobného odrazu a prchnout pryč z pokoje³.

Upíří neodrážení v zrcadle bylo mnohokrát zpracováno filmaři a některými literáty. Kupříkladu v traktátu O životě zrcadel a péči, kterou jest jim věnovati, aby se leskla a věrně odrážela, co jest před nimi, ať lidi, ať věci, který na pokračování čte a inspiruje se jím hlavní hrdinka Fuksovy knihy Vévodkyně a kuchařka, jeho fiktivní autor Demetrius Facius medituje o upírech: „Žádné zrcadlo na světě upíra neodráží. Tento ukrutný jev lze vysvětlit tím, že ve chvíli, kdy si před ně stoupne upír, zrcadlo zemře. Avšak ve skutečnosti nezemře, a to ani celé, ani ve své části. Zrcadlo v té chvíli není vlastně ani živé, ani nemrtvé. A jaká jest to shoda mezi tímto neživým-nemrtvým zrcadlem a upírem, který jest před ním! Což není známo, že upír jest neživý-nemrtvý?“⁴ Je pravděpodobné, že tato pasáž je aluzí na slavný myšlenkový experiment E. Schrödingera. Ve hře Nemoc, aneb, Moderní ženy od Elfriede Jelinekové se zase ženy – upírky neodrážejí v zrcadle, protože žena v mužské společnosti není „nic polovičního ani nic celého“, je něčím „mezitím“, je to „roztomilé bezvýznamno“.

Nicméně v populárních dílech o upírech, jako jsou zmiňovaná sága Stmívání či Interview s upírem, se upíři vůbec nevyznačují tím, že by se neodráželi v zrcadle, ani mnoha dalšími atributy, jimiž je vybavilo hlavně 19. století. V Interview sice upíři spí v rakvích (jak to dělali i jejich „folklorní“ předci), ale jinak se nebojí kříže (naopak, zpovídaný upír Louis „se rád dívá právě na ně“) a probodnutí srdce kůlem jim neškodí. Jak v článku Interview s upírem. Upír jako metafora údělu moderního člověka (Cinepur 12, 1999) uvádí Zdeněk Holý, ve filmovém zpracování knihy byli upíři ještě poněkud polidštěni a zbaveni toho, „co je v očích diváků apriorně odsuzovalo a bránilo jim se s nimi identifikovat“.

Když se pozemšťanka Bella ze Stmívání ptá svého Edwarda, zdali ho jako upíra spálí sluneční svit nebo jestli spí v rakvi, vše označuje za mýtus, i když dodejme, že na slunci „jeho kůže jiskří, jako kdyby měl tělo posázené tisíci drobných diamantů… Dokonalá socha, vytesaná do nějakého neznámého kamene, hladkého jako mramor, třpytivého jako křišťál“. Svět upírů je ve jmenovaných knihách více rozrůzněn: Louis na rozdíl od mnoha ostatních příslušníků jeho druhu nezabíjí bezmyšlenkovitě, má dokonce filozofické sklony a končí jako romantický hrdina coby vyvrhel z upíří společnosti s vědomím, že je „zavržený ve své vlastní duši“, protože „chtěl lásku a dobro v tom, co je živoucí smrt“. A Edward patří k rodině upírů, která na rozdíl od konkurenční rodiny Volturiových netouží po moci, a jsou upíry „vegetariánskými“, totiž nekonzumují lidskou krev, ale jen krev zvířat, takže co do morálnosti jejich obživy si vlastně s většinou obyčejných lidí, kteří jsou masožravci, nemají co vyčítat. (Ještě dále se snažila zacházet Liga střídmosti ze Zeměplochy T. Pratchetta – společnost reformovaných upírů prosazující naprostou krevní abstinenci, „alespoň co se lidské krve týče“. Poskytovala možnost rekreace a sociálního vyžití a usilovala o to, aby „pomocí setkání, přednášek, diskusí, zpěvu písní a zdravého a osvěžujícího kakaa umožnila svým členům odpoutat se od starých způsobů“.)

Co tedy ve Stmívání zůstává ze starších upírů? Hlavně – spjatost se sexem. Podle Maiella přitom už některé staré etnografické záznamy říkají, že mrtvý manžel se navrací k manželce především tehdy, je-li mladá a krásná. V otevřených hrobech prý byli nacházeni upíři s „údem jakoby vztyčeným“. Ve folklorních pověstech zmiňované mory přepadaly statného a chytrého mládence, a pokud byly přemoženy, pak se zjevily ve své skutečné podobě překrásné dívky. „Její krása vyvolávala v mužích touhu nechat si ji u sebe na celý život. Mezi nejčastější způsoby, jimiž přepadá lidi, patří dušení, obvykle vyvolané tím, že mora svým jazykem ucpe oběti ústa, anebo tím, že – obecně řečeno – vysává z oběti její životní síly. Ve středoevropském folkloru, podobně jako ve viktoriánské upírské literatuře, se tedy podle Maiella „projevuje jistý strach (byť ne vždy otevřeně přiznaný) z felace“⁵. Ve Stokerově Draculovi je upírský hrabě přitahován, ba je přímo posedlý Lucy Westenrovou od prvního okamžiku, kdy spatřil její obraz. Jak se píše v Knize upírů, bolest způsobená kousnutím upíra stupňuje touhu, a navíc pití krve zpečeťuje důvěrný svazek jako v případě pokrevního bratrství. Tak také Dracula požaduje po Lucy, aby se napila krve, která mu prýští z hrudi: „spojení jejich krve způsobí, že se člověk stane součástí toho druhého, hranice mezi já a ty mizí a oba jedinci spolu navzájem splynou“. Když se pak Lucy stane upírkou, z cudné ženy se mění v sexuchtivou bytost, jejíž oči „pozbyly svoji čistotu a něhu“, a ona smyslným, touhou naplněným hlasem, stojíc u vlastního hrobu, láká svého (bývalého) manžela: „Pojď ke mně, Arthure! Odejdi od těch druhých a pojď ke mně. Má náruč po tobě dychtí. Pojď, odpočineme si spolu… manželi můj“. Ve výčtu bychom mohli pokračovat, James Twitchell v knize Živý mrtvý: studie o upírovi v romantické literatuře vyjmenovává četné další sexuální síly a situace, které podle něj upírství mohlo symbolizovat: incest (Byron), homosexuální přitažlivost (Le Fanu) či ženskou dominanci.⁶ 

Především v prvním, stejnojmenném dílu ságy Stmívání se z železnou pravidelností vracejí popisy toho, jak Bella konsternovaně zírá na Edwarda vynikajícího nadpozemskou, i když chladnou krásou (což má ovšem své nevýhody, když promrzlá Bella potřebuje zahřát v ledovém stanu): „Tkanina těsně obepínala jeho dokonale svalnatou hruď. Jenom díky tomu krásnému obličeji jsem dokázala odtrhnout pohled od jeho těla.“ Jelikož ale Edward zprvu musí stále hlídat sám sebe, aby neopustil své vegetariánství (právě na Bellinu krev má totiž neobyčejnou chuť), a sex s upírem je pro smrtelnici vzhledem k jeho nadlidské síle krajně riskantní a otěhotnění s upírem by pro ni znamenalo smrt (což se málem skutečně naplní), zůstává vztah obou milenců (i když upír kvůli své nespavosti tráví u Belly skoro každou noc) pozoruhodně dlouho jen v platonické rovině, nabité ovšem erotickým napětím (ještě ve třetím dílu Bella prohlašuje, že je pannou), což jen o to více dává vyniknout Edwardovu sexappealu. Ani proti tomuto upírovi není možné chránit se křížem nebo hostiemi, ale hlavně to není nutné: Edward je spíše polobožská bytost, která je v sáze mnohokrát přirovnávána k andělovi, jenž navíc často vystupuje jako jakýsi anděl strážný zachraňující Bellu ze všech nebezpečí, do kterých se dostává (někdy i proto, aby ho přivolala). Když se nakonec Bella, ono původní „hloupé jehňátko“, sama stává upírkou, po oné proměně skoro nepoznává vlastní obličej v zrcadle: „Její dokonalý obličej byl bledý jako měsíc, její končetiny byly hladké a silné, pokožka se slabě leskla, jasná jako perly.“ V samotném závěru Rozbřesku (zatím posledním vydaném dílu) přitom Meyerová explicitně odmítá tradiční pojetí upíra jako zavržené bytosti: při setkání s bytostí, která má lidskou matku a otce upíra a jež se považuje za „vraha od přirozenosti“ a „ďábelské stvoření“, Edward vysvětluje, že „to, že je napůl nesmrtelný, ještě neznamená, že je automaticky zlý“. Naopak: jak Bella v závěru říká o jejich budoucím osudu, „blaženě jsme pokračovali do toho malého, ale dokonalého kousku naší věčnosti“; příběh, který má opravdu ze všeho nejblíže k červené knihovně, ústí do ničím nezkalené lásky dvou dokonalých, smyslných a nesmrtelných bytostí. Pro ságu Stmívání tak plně platí slova, kterými Kniha upírů, ovšem bez odkazů k Meyerové, vysvětluje dnešní kult upírů: upír je možná nejlepším příkladem propojení tohoto života, smrti a života posmrtného, je symbolem trvalé lásky, překonání smrti a nesmrtelnosti. Po smrti se všechno úplně nezmění, jak nám prorokují zavedená náboženství, což je představa, která je pro mnohé lidi příliš krásná nebo také až moc zvláštní na to, aby to mohla být pravda. Podle Bandiniových se navíc ne každému „zamlouvá pomyšlení, že bude na zbytek věčnosti sedět v bílé košili na obláčku a zpívat Aleluja: upír je mnohem reálnější než anděl, není to éterická bytost, nýbrž materiální postava s individuálním charakterem“. Tak vlastně vrcholí dlouhá proměna od rozkládající se mrtvoly v sexuchtivé anděly se schopnostmi a těly supermanů.

1. Curran, Bob: Upíři : obsáhlá příručka o bytostech, které se plíží nocí. Praha : Dobrovský, 2008, s. 8n ^zpět
2. Farson, Daniel: The man who wrote Dracula : a biography of Bram Stoker. London : M. Joseph, 1975, s. 145 ^zpět
3. Ibid. s. 93 ^zpět
4. Ibid. s. 466n ^zpět
5. http://vulgo.org/index.php?option=com_content&view=article&catid=121:literatura-eseje&id=1018:kuriozni-sexualita-upir ^zpět
6. Twitchell, James B.: The Living Dead : A Study of the Vampire in Romantic Literature. Durham : Duke University Press, 1981, s. 5 ^zpět